Blog

Trendy a náměty v oblasti investování, aktuální vývoj na trzích, analýzy, komentáře, rozhovory, zajímavosti…

30.01.2020|Lifestyle|Redakce

Zlatá éra italské houslařské školy, aneb kde vzniklo řemeslo houslařství

Itálie patřila v první polovině 14. stol. mezi nejvyspělejší státy Evropy. Její městské státy byly sice malé, ale díky obchodům a vysoce rozvinuté řemeslné výrobě dosáhly značné hospodářské vyspělosti. S vyvinutou ekonomikou souvisí i rozvoj věd a umění. Samozřejmě nejen architektura, malířství a sochařství zažívá v té době vzestup, ale také hudba a s ní související umělecká řemesla. Zpočátku to byla výroba především louten a viol, ale už kolem roku 1500 se objevují první zmínky o mistrech houslařích.

Výtvory italských houslařů jsou i dnes základem houslařství, ať již mistrovské nebo tovární výroby. Všichni dnešní houslaři používají šablony desek Stradivariho, Guarneriho del Gesú nebo Amatiho. Nenapodobují se pouze desky, ale také všechny ostatní části nástrojů včetně konstrukce a rozměrů. Dokonalé propočty spojené s ladnými tvary starých italských nástrojů dodnes nikdo nepřekonal.

„Italské houslařství vlastně navázalo na řezbářské a loutkařské umění v severní Itálii. Zde, na jižních svazích Alp, v blízkém italském Švýcarsku a v jižních Tyrolích, vyrůstaly lesy, v nichž byly četně zastoupeny ušlechtilé smrky, poskytující nejlepší ozvučné dřevo pro výrobu houslí. V severní Itálii byla však kromě toho nablízku také jiná dřeva. Nejkrásněji žíhané dřevo javorové, vhodné pro houslaře, bylo sem přiváženo z Chorvatska, Slovinska, Dalmácie a z jižního Balkánu, tehdy tureckého. S těmito zeměmi byla severní Itálie prostřednictvím Benátek ve velmi živých obchodních stycích. Tak byly dány výborné předpoklady pro vznik houslařských škol v Itálii…“ (František Skokan – Svět houslí, 1965)

Prvním centrem houslařství se stává město Brescia, které bylo po Milánu druhým nejbohatším městem v Lombardii. Celá brescijská houslařská škola se vyznačuje starobylými tvary nástrojů. Za zakladatele Brescijské školy a tvůrcem prvních dochovaných houslí je považován Gasparo Bertolotti da Salo (1542-1609), který proslul zejména skvěle znějícími violami, používanými dodnes. Jeho významným pokračovatelem byl Giovanni Paolo Maggini (1580-1632), jehož všechny dochované nástroje (asi 50 kusů houslí, několik viol a cell) jsou považovány za prvotřídní.

Houslařství se dále rozšířilo do Cremony. Města s výbornými hospodářskými i sociálními podmínkami čítající dnes asi 70.000 obyvatel. Město se proslavilo hlavně díky rodu Amatiů. Nejstarší z nich, Andrea Amati (1535-1611), položil houslařské tradici pevné základy. Z tohoto rodu se později nejvíce proslavil jeho vnuk Nicolo Amati (1596-1684). Do Amatiho rodu můžeme zařadit s trochou nadsázky i Nicolova žáka, totiž samotného Antonia Stradivariho (1644- 1737).

Antonio Stradivari byl již za svého života velmi úspěšný a také velmi bohatý. V Cremoně se stalo dokonce lidovým rčením „ ricco come Stradivari“ („bohatý jako Stradivari“). Kolem roku 1720 byl nejvyhledávanějším houslařem a konkurovat mu v Cremoně bylo nesmírně těžké. V jeho dílně se střídali tehdejší hudebníci a zájemci o jeho nástroje z blízkého i vzdáleného okolí. Guarneriové, kteří měli dílnu ve stejné ulici jako Stradivari, měli tedy velmi těžkou pozici.

Stradivari byl nesmírně pracovitý a záhy získal v Cremoně – a pak i dál, nejen za hranicemi Lombardie, ale nakonec celé Itálie – velkou proslulost. Kolem roku 1686 nastává v jeho tvorbě zásadní obrat. Stradivari prý začal studovat vynikající nástroje brescijských mistrů a snažil se spojit líbeznost zvuku Amatiho nástrojů se silou tónu Brescijské školy. To se mu podařilo a housle z jeho druhého období zvané „allongé“ mají jasný zvuk s temným zabarvením spodních tónů. Z této druhé etapy jsou pro nás důležité housle z roku 1687, na které hrál světoznámý český houslový virtuos Jan Kubelík.

Vrcholem Stradivariho tvorby bylo období třetí, tzv. období „velkých stradivárek“. Stradivari ve svých 56 letech vytvořil zcela vlastní, domyšlený, nový model. Tyto housle se pro své mimořádné hudební kvality staly pojmem. Nepodobají se ani tvaru Amatiů ani výtvorům Magginiho. Dolní část korpusu rozšířil a střed houslí zúžil, což dodává tvaru překvapující ladnost. Protože však Stradivari – a nejen on – neměl ve své době ve zvyku pořizovat technické výkresy s popisky pracovní postupů (dnes musíme říci bohužel), nezanechal tedy svým následovníkům mnoho svědectví či vodítek. Z pozůstalosti je známé pouze menší množství šablon, forem a nákresů, dnes vystavené v Muzeu Stradivari v Cremoně. Dřevo v tomto období používal té nejlepší kvality. Totéž lze říci i o laku, který měl zlato-žlutý odstín. Stradivari během svého života vytvořil přes tisíc nástrojů, z toho asi 500 houslí.

Jiným významným cremonským rodem byli Guarneriové. Dnes nejslavnější Guarneri, Giuseppe zvaný del Gesú (1698 – 1744), byl zároveň i posledním členem tohoto slavného rodu. Guarneri kolem roku 1735 vytvořil řadu nástrojů, které svým tvarem a možná i zvukem byly jakýmsi dalším vývojovým krokem. Pozměněním tvaru Stradivariho houslí a zvětšením eff otvorů získal Guarneri specifický a odlišný tón od houslí Stradivariho.

Giuseppe Guarneri

Bez nadsázky lze říci, že tento geniální mistr, který dal houslím nový zvuk, znamená dovršení italského i světového houslařství a že má zatím poslední slovo ve stavbě houslí. Navzdory svým dnes tolik diskutovaným uměleckým a novátorským schopnostem nebyl však ani on nakonec ve své době schopen čelit silné konkurenci Stradivariho. Až sto let po Guarneriho smrti ho poprvé proslavil geniální italský virtuos a skladatel Niccolo Paganini (1782 – 1840), do té doby byly jeho nástroje zapomenuté a nedoceněné. Ačkoliv Paganini vlastnil stradivárky a mohl si vybrat jakýkoli nástroj, hrál v podstatě celý život na guarnerky, které dostaly pro svůj silný zvuk název Canone.

Další italskou houslařskou mekkou byly Benátky, reprezentující především Domenico Montagnana ( 1690 – 1750), Sanctus Seraphin (1678 – 1737) a Matheo Gofriller (1670 – 1742). Miláno proslavila rodina Guadagnini a z nich nejvíce Giovanni Battista (1685 – 1770).

Významným milánským houslařem byl i Paolo Testore (1690 – 1760), zakladatel rodu Testore. V Neapoli působila významná a početná rodina Gagliano. První a nejlepší z nich, Alessandro (1660 – 1725), se pravděpodobně vyučil u A. Stradivariho. Více o houslích Gennaro Testore si můžete přečíst u popisku nástroje v aktuální nabídce investic Portu Gallery.

Vaše online
investiční galerie

Gallery logo